Megaceros :: Lovecké chaty v Jeseníkách

Motto:

Na počátku druhé poloviny 19. století se začalo s dovozem jelenů wapiti do Německa a Rakouska-Uherska a s jejich vysazováním. Byli používáni pouze pro křížení s místními jeleny, aby se docílilo silnějšího paroží a spolu s tím i silnější tělesné stavby.

Ode dne, kdy jsem ho zahlédl poprvé, proteklo korytem Desné už hodně vody. První setkání s ním mi dnes připadá neskutečné. Jako kdyby patřilo spíše do říše bajek, nežli do reality...

Došlo k němu ve Dvacítce, jak jsme tehdy říkávali rozsáhlé pasece vysoko na západním úbočí Mravenečníku. Zmíněná odlesněná plocha od severozápadu navazuje na skalnatý výběžek zdejšího nevýrazného vrchu Čepel (1024 m n.m.). Ten se nachází nedaleko lesní cesty ke svážení dřeva. Cesta v tomto místě prudce zahýbá k východu a pak dále stoupá směrem k lovecké chatě Margaretě.

Byla to paseka hojně porostlá především maliníkem a starčekem, přitom bezprostředně sousedila s bukovými houštinami. Vysoká tu díky tomu měla hojnost potravy i dobrý kryt. Kromě lesních dělníků sem zavítalo jen málo lidí, byl tu tedy i relativní klid. Ráda se zde zdržovala vysoká holá. Často se tu daly potkat laně s kolouchy a mladí jeleni. Tu a tam se tu před říjí objevil i silný jelen.

Přiblížila se doba odstřelu vysoké a já vyrazil právě sem, do Dvacítky. Chtěl jsem si udělat přehled, jaké jeleny zde mohu potkat. Na zmíněnou zvěř jsem se totiž specializoval. V té době tu žila populace, která vysoko překračovala normované stavy.

Motorka mne dovezla k „Plácku“, jak jsme říkali malé plošince, na níž byla křižovatka lesních cest. Odtud jsem už po horizontální Staré Uhlířské cestě pokračoval pěšky. Konečně jsem byl na místě, kde se od ní doleva nahoru odpojoval nepatrný chodník. Vedl několik desítek metrů příšeřím probírkového bukového porostu šikmo do svahu. Po chvilce opatrné chůze jsem vystoupil na paseku a stál pod posedem.

Byl to jednoduchý posed s trojúhelníkovitou podlahou. Stál v rohu spodního okraje velké holiny. Po hodině neúspěšné čekané jsem poněkud zlenivěl. Měl jsem zato, že na této lokalitě mne dneska už nemá co překvapit. Dlouhá nečinnost mne postupně ukolébala téměř k netečnosti. Teprve pak jsem postřehl něco, co mne pojednou vyvedlo z míry.

Vedle koláče smrkového vývratu v dolním okraji vykácené plochy jsem pojednou postřehl pohyb. Byla to levá lodyha jeleního parohu zakončená zcela neobvyklou korunou. Ale nebyl to jen její abnormální tvar, který mi na chvíli skoro vyrazil dech. Šlo přitom také o neskutečnou šířku dlanité koruny v rovině předozadní.

Při zběžném pohledu na zakončení parohu mne nejdřív napadlo, že mám co dělat s jelenem, který předtím ryl parohy v zemi. Řekl jsem si v duchu, že se mu při této činnosti na konci levé lodyhy nejspíš zachytily větvičky, které teď vypadají jako výsady. Vždyť ty se jelenovi mohou mezi rozvětvené výsady občas dostat. Zaostřil jsem triedr a snažil se teď rozlišit detaily. Teprve nyní mi dalekohled ukázal, jak jsem se mýlil…

Ve skutečnosti to žádné větvičky nebyly. Šlo o obrovskou dlanitou korunu, z níž jako prsty vybíhalo neskutečných osm výsad!! Nikdy předtím jsem takovou „dlaň“ u jelena neviděl. Její bizarní podoba byla nepřehlédnutelná. V jedné rovině se dělila na dvě části a navíc byla jakoby vyvrácena dozadu. Přitom pravá lodyha byla ukončena normální poschoďovitou korunou s pěti výsadami. No to přece není možné, řekl jsem si. Od této chvíle všechno ostatní přestalo pro mne existovat. Triedr jsem toho večera už neodložil. Tohoto jelena jsem pak „pásl“ až do tmy...

Po příjezdu domů jsem o věci dlouho uvažoval. Nakonec jsem dospěl k názoru, že mu budu říkat Megaceros. To proto, že jeho neobvyklá dlanitá koruna mi poněkud připomínala paroží jeho obrovského pravěkého předka, kterému se svého času mylně říkalo též „veledaněk“. Zoologický název onoho jeleního prapředka zněl Cervus megaceros. Vrtalo mi hlavou, jak jelen ke svému paroží přišel, ale nic jsem nevydumal.

Do začátku říje jsem ho ve Dvacítce viděl ještě několikrát. Přiznám se, že jsem si na něj i několikrát zamířil. Musel jsem si přece vyzkoušet, jaké to je, zamířit si na komoru obra s natolik exotickou trofejí… Při kontaktu s kolegy jsem zjistil, že ho letos vidělo více lidí, ale na veřejnosti o něm nemluvili. Patřil k jakémusi společnému tajemství personálu polesí Loučná.

Přiblížila se říje a jelen zmizel. Znovu se u nás objevil až po říji. Nadešla zima a konečně tu byl opět konec února. Toto období bylo mimořádně významné, protože nejsilnější jeleni začali shazovat paroží. Toho času namnoze chodili husím pochodem v mnohačetných tlupách na siláž do Maršíkova. Byl tam velký kravín, kde se venku svítilo po celou noc. Zdejší odkrytá silážní jáma nabízela vysoké dostatek atraktivního krmiva. Chodily sem tlupy jelenů i holé. Zemědělci to lesákům tolerovali, takže se soumrakem začala z okolních svahů husím pochodem sestupovat zvěř až ke kravínu a následně se tu zdržovala až do svítání. Pak opět putovala opačným směrem. Ochozy vysoké křížily dvě silnice a železniční trať. Tu a tam zde bohužel došlo k nehodě. Výsledkem byl sražený jelen nebo laň.

Na konci února proskočila mezi lesáky informace, že Megaceros shodil své obrovské paroží na kopci Motnberg (dnes Lužný). Bylo to nedaleko kravína v Maršíkově. Také se už vědělo, kdo shozy našel. Byli to dva bratři, oba místní občané. Každého rána sledovali jeleny po stopě od kravína až k místu zálehu, kde paroháči odpočívali. Jednoho rána Megaceros shodil a každý z bratrů našel jeden shoz.

Jaro se překulilo do léta a bylo jasné, že náš jelen s exotickými parohy nosí opět impozantní trofej. Měla být dokonce snad ještě o několik bodů silnější, nežli loni. Na přelomu srpna a září se situace z minulého roku opakovala. Megaceros se opět vytratil na říjiště do neznámé cizí honitby. Po říji se kupodivu vrátil a přezimoval tu. Jeho shozy se v předjaří našly i tentokrát.

Přiblížila se polovina srpna a o osudu obrovského jelena bylo rozhodnuto. Se skupinou slabších druhů se nyní zdržoval na hoře Radersberg (dnes Kluč). Měl tu klid a pravidelně vycházel na paši do svažité paseky lemované bukovými houštinami. Na spodním okraji této plochy stála kazatelna a právě odtud zazněl 14. srpna 1980 osudný výstřel. Významný lovecký host z Ostravy tu ukončil životní pouť loučenského obra. Bylo tím zažehnáno nebezpečí, že se do zdejší honitby po říji už nevrátí. Přes přísné informační embargo pronikla na veřejnost zpráva o tom, že v den ulovení měl na paroží zbytky lýčí. To muselo být odstraněno a parohy byly v těchto místech dodatečně zabarveny uměle.

Výjimečné paroží nerovného oboustranně korunového dvaadvacateráka se objevilo příští rok na jarní přehlídce trofejí. Až do té doby bylo utajováno. Levou lodyhu ukončovala abnormální koruna. Tento paroh měl očník, nadočník, opěrák a nad ním se větvila obrovská „dlaň“ s osmi výsadami do nebývalé šířky čtyřapadesáti centimetrů. Pravá lodyha měla očník a opěrák, nadočník chyběl. V normální poschoďovité koruně pak bylo celkem pět výsad. Když vynásobíme počet výsad levého - členitějšího parohu číslem dva, dojdeme k neskutečnému číslu 22. Loučenská honitba tedy v roce 1980 vyprodukovala jelena dvaadvacateráka!! Zmíněná „dlaň“ levého parohu měla navíc ještě dva výrazné puky. Oběma těmto výčnělkům přitom chybělo jen minimum k tomu, aby splňovaly podmínku pro jejich uznání za výsady. Jejich délka totiž nepřevyšovala dva centimetry. V opačném případě by se jednalo o jelena šestadvacateráka. Myslivecká veřejnost se na výstavě dověděla, že v den ulovení vážil rovných 147 kg, (vyvržený a bez hlavy). Jeho věk byl odhadnut na 12 let a zmíněná trofej byla ohodnocena 204 body CIC. To znamenalo, že našemu obrovi chybělo k dosažení zlaté medaile pouhých 6 bodů.

V době, kdy byl Megaceros uloven, jsem pracoval na ústředí lesního závodu. Mým přímým nadřízeným byl v té době pan Ing. Karel Zicha. Na jelení zvěř to byl odborník naslovo vzatý. V mysliveckém sdružení Ucháč tehdy zastával funkci mysliveckého hospodáře. Honitba zmíněného sdružení sousedila s honitbou státních lesů. Ve věcech myslivosti se tedy nemusel podřizovat názorům a pokynům vrchnosti, na rozdíl od nás, kteří jsme ji provozovali v režijní honitbě.

Pocházel z takzvané „staré školy“. Svou lesnickou službu totiž započal před lety u arcibiskupských lesů v Javorníku. Tato skutečnost v dobrém smyslu slova poznamenala nejen jeho odbornou úroveň, ale i společenské chování. Měl noblesní vystupování a uměl výborně německy. Spoustu odborné literatury prostudoval právě v tomto jazyce. Jemu vděčím například za to, že jsem si mohl markantní znaky jelení zvěře odpozorované ve volné přírodě srovnat s výstižnými perokresbami v literatuře. Konkrétně se jednalo o útlou knížečku „Das Ansprechen des Hirsches“ (Karl Lotze), kterou mi půjčil.

Byl jsem mu pilným žákem a on mne postupně díky občasným konzultacím naučil všemu, co je zapotřebí o chovu vysoké vědět. Ať už šlo o průběrný odstřel této zvěře, o hodnocení trofejí i o posuzování věku živé a ulovené zvěře – všechny tyto otázky byly v knize zodpovězeny a jeho výkladem doplněny.

Jednoho dne jsme se spolu bavili o případu Megaceros. Já jsem přitom znovu vyrukoval se svou otázkou, jak tento jelen k takové trofeji přišel. Ukazovákem pravé ruky si přitlačil obrubu brýlí více ke kořeni nosu a tajuplně mi řekl: „Pavle, běžte se podívat do místní spořitelny, tam najdete vysvětlení…“

Zašel jsem tedy zakrátko do místní pobočky České spořitelny. Byla umístěna uvnitř obce v hrázděném domě po Němcích. Za přepážkou seděla starší paní a poněkud podezíravě mne pozorovala. Rychle jsem jí vysvětlil, že jsem si tu nepřišel uložit peníze, ale že mne zajímá trofej, která tu visí na zdi. Byla to impozantní trofej jelena wapiti. Na kousku čelní kosti, mezi oběma parohy, byla srst. Ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století se totiž jelení parohy od lebky odsekávaly i s kusem nevyvařené čelní kosti. Chvilku jsem si trofej pozorně prohlížel. Zanedlouho jsem se vrátil ke svému šéfovi. Ten mi následně vysvětlil, že někdy kolem roku 1900 sem dovezli Liechtensteinové zvěř wapiti, aby ji prokřížili s místní populací jelenů a získali tak mohutnější trofeje. Nakolik se jim jejich záměr podařil, to se už dnes nedovíme. Faktem však je, že dlaňovitá, jakoby dozadu vyvrácená koruna, kterou na konci svého levého parohu Megaceros nosil, měla svůj původ v genofondu, který se sem dostal s jeleny wapiti.

Nakonec je zapotřebí poznamenat, že i sám pan Ing. Zicha ulovil r. 1979 v honitbě mysliveckého sdružení Ucháč jelena, jehož paroží neslo znaky jelena wapiti. Byl jsem informován, že ještě o několik let později ulovil ve stejném sdružení jiný myslivec podobného jelena.

Je neuvěřitelné, že po více než osmdesáti letech se ve zdejší jelení populaci objevily znaky dávných předků, pocházejících až z daleké Severní Ameriky. Tato záhada je o to větší, uvážíme-li, že jelení zvěř dosahuje pohlavní zralosti již ve druhém roce života. Každým rokem přitom jde do říje, kdy pochopitelně dochází k „ředění krve“. Jak je možné, že ještě po tolika desetiletích se tu tyto znaky dochovaly, to už ví snad jenom Bůh...

Publikováno se svolením autora Ing. Pavla Sztwiertni.