Furmanka
Jakákoli chvíle strávená na této chatě je pro mě něčím zvláštně krásným. Poprvé jsem sem přišla romantickým chodníkem z Vilibaldky. Tehdy byla modrá obloha bez jediného mráčku, chodník vedl po kamenech (tady jsem si poprvé uvědomila, kolik lidské dřiny muselo stát vybudovat v takovém terénu chodníky z kamení, aby po nich panstvo mohlo jezdit na koních), pak hlubokou smrčinou a nakonec se otevřel pohled na Vozku. Byla jsem k slzám dojatá spatřenou nádherou...
Je to chata, která přitahuje lidi na stejné vlně, je to chata, která si pečlivě vybírá své vzácné strážce...
Její původní název byl Fuhrmannsbaude.
...
Ze vzpomínek MUDr. Ariany Lajčíkové, roz. Harcubové, ze dne 19.2.2015:
"Protože byl můj tatínek velký nimrod, patřily lovecké chaty k jeho životu. Týden jelení říje trávil každoročně lovením jelena na Furmance, kterou jsem jako dítě navštívila poprvé v r. 1952. Pak opakovaně mnohokrát. Po zastávce na polesí v Koutech jsme vždy vynášeli zásoby do kuchyně, někdy sklo k zasklení okna, petrolej do lamp, hřebíky a různé potřebné věci. Jako dítě jsem byla velmi pyšná, že i já v dětském ruksáčku nesu něco užitečného. V mých vzpomínkách je Furmanka pohádková. Ostatně pamatuji si, že uvnitř u každých dveří visela kropenka na svěcenou vodu a maminka mi vždy říkala, že jsou od Lichtensteinů. Pro dítě byla každá šlechtična princeznou. Interiéry si pamatuji zcela jinak. Ve vstupní hale byl dlouhý stůl a lavice. Jednou se tam stavili okolojdoucí a v domnění, že je v chatě restaurační provoz si dali gulášovou polévku, která voněla z kuchyně a chleba se sádlem. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že jsou jen našimi hosty! Dnes jsem v důchodovém věku, ale na tu chvíli si dobře pamatuji. Kuchyně byla tmavá, předělená příčkou, která oddělovala prostor s pryčnou na spaní. Z vašich fotek vidím, že příčka je odstraněna. Procházka na Vozku nebo k Vilibaldce byla pro mě tehdy velkým výletem. Tatínek stavěl poblíž posed, jak čtu ve sborníku Vlastivědného muzea v Šumperku, nese dodnes jeho jméno."
...
a ze dne 26.3.2015, kdy mi paní doktorka odpovídala na otázku ohledně podoby kropenek:
"Viděla jsem je někdy v padesátých letech, modré keramické (možná to mohl ale být porcelán, to už nevím). Tak 15 cm na výšku a 10 cm na šířku oválná ploška a na dolní půlce taková kapsička (jako byste na zeď pověsila pantoflíček). Visely u dveří v každé místnosti. Lila se do nich svěcená voda – jen smočit prst a pokřižovat se. No, bývaly už prázdné. Místnostem jsme říkali dámský pokoj a pánský pokoj, ten prostor za přepážkou v kuchyni, ta pryčna, to bylo spaní personálu kuchyně, lesnický personál prý spával v malé chatě. Kropenku vidím ve vzpomínkách v dámském i pánském pokoji vedle dveří. V dámském i pánském pokoji býval stůl s lavorem a džbán s čistou vodou a kbelík. To ještě byl za vstupní halou záchod, ale dveře byly zamknuté, používala se budka nad chodníkem směrem k Vilibaldce. Panstvo ale na budku jistě nechodilo. Vím, že už tehdy moje maminka říkala, že tam dlouho kropenky nevydrží. No, a pak jsme jeden rok přišli a už tam nebyly."
Další fotografie zde:
www.zonerama.com/lovcha/Album/6156639?secret=6rGnv2F0Ju3VYRYP94xrRhD5i
